Když jsem byla schopna odejít od manipulátora, nezbylo mi nic jiného než přijmout pomoc mých rodičů a nastěhovat se k nim do bytu 2 plus 1.
Nejdříve jsem se snažila najít cestu jinou, ale moc možností nebylo. Přátele jsem musela hledat nové, azylové domy byly plné, na drahý podnájem se dvěma dětmi jsem neměla peníze. Jedné dceři bylo 8 měsíců, druhá končila první třídu. Byla jsem samozřejmě neskutečně vděčná, že mi rodiče poskytli azyl, ale na stranu druhou jsem měla obavy, jak to společně v tak malém prostoru zvládneme.
Říká se, že mladí ze starými by neměli bydlet pohromadě. Když ale není jiného zbytí, musíte se prostě přizpůsobit. Moji rodiče jsou úžasní lidé, ale asi jako každý, i oni mají své mouchy a jiné názory, než mladší generace. Nutno podotknout, že mám starší rodiče. Když jsem se narodila, mé mamince bylo 40 let a tátovi 38 let. Vždy jsem tento poměrně velký rozdíl pociťovala, hlavně jako dítě ve škole. Pamatuji si, když mi bylo zhruba tak 8 let a šly jsme s mamkou k zubaři, doktor si myslel, že je to má babička.
Zpět ale k našemu společnému bydlení. Celý byt se musel přizpůsobit nám všem. Největší problém byl, kam dát všechny věci. Ne, že by mi toho moc zůstalo, ale osobní věci na děti nějaké byly.
Rodiče si tedy vzali jednu místnost, ve které si udělali ložnici i obývák a já s dětmi místnost druhou, kde bylo nutno vytvořit tři spací místa, koutek na učení, hrací plochu, šatnu, no prostě komplet všechno, co je potřeba.
Ze začátku klapalo všechno báječně, dva roky jsme se neviděli, tak bylo pořád o čem mluvit a co probírat. Postupem času ale bylo jasné, že stejně tak jako já s dětmi, tak i mí rodiče potřebujeme prostě to své. Ten svůj klid a prostor, na který každý z nás byl zvyklý.
Našla jsem si dvě práce, mamka se s tátou starali o děti a já makala od rána do večera, abych si vydělala na první nájem a akontaci. Po třech měsících bylo našetřeno a už jsem mazala do svého.
Po dobu, kterou jsem s dětmi strávila u rodičů, neproběhly žádné velké hádky, to bych si po tom všem ani nedovolila. Cokoliv v tu dobu říct proti rodičům by bylo naprosto nemístné. A nejen v tuto dobu, ale ani kdykoliv jindy. Bylo ale potřeba velké tolerance.
Tím vším vám chci jen předat, že nikdy nevíte, do čeho se v životě zapletete. Jakou zkoušku vám život přinese. Držte jako rodina pohromadě, nikdy nevíte, kdy budete potřebovat pomoct nebo kdy bude potřebovat pomoc někdo od vás. Mí rodiče tu pro mě byli, i když jsem se k nim před tím obrátila zády. Žijeme jen jednou, tak si važme a respektujme druhé a buďme k sobě tolerantní.
Nikdo z nás nejsme dokonalí, tak přehlížejme drobnosti, které jsou malicherné, přestaňme dělat dusno, když to není potřeba. Všechno jednou pomine!
