Ne nadarmo se říká, užívej si přítomnosti, nikdy nevíš co se stane za pár minut. Vím přesně, o čem je řeč…
Mé první těhotenství by bývalo bylo úžasné a jak by řekli lékaři, tabulkové, kdyby se nestalo, … to co se stalo.
Na konci třetího měsíce jsme se vydali autem do vedlejšího města na pravidelnou kontrolu ke gynekologovi. Můj tehdejší manžel řídil. Byl večer. Ano, můj lékař ordinuje i večer. Pamatuji si to naprosto přesně. Vyšla jsem z ordinace s obrázkem z ultrazvuku v ruce, vyplněnou těhotenskou kartičkou, spokojená jako ještě nikdy. Všechno bylo naprosto skvělé, miminko rostlo, nic mě nebolelo, konečně jsem přestala zvracet..
Všechny věci jsem si hodila do kabelky, nasedla do auta jako spolujezdec a jelo se domů. Po pár kilometrech na konci města se mě manžel zeptal, jestli vím, kdy mám příští kontrolu.
A to byl ten moment…… Podle protokolu přesně 27.11.2003, 20:30.
Jeli jsme pomalu, nějakých 60km/h. Kabelku jsem měla položenou na zemi u nohou. Nedosáhla jsem na ni, tak jsem se odpoutala a sklonila se ke kolenům. Pak nastala už jen absolutní tma, nic, prázdnota. To poslední co si pamatuji, byla manželova věta „Co to dělá ten idiot?!“
Zbytek vím jen z policejního protokolu. V protisměru se řítilo stotřicítkou malé auto, mrholilo a začínala namrzat vozovka. V tom protijedoucím autě seděl 22-letý muž. Dostal se do smyku, jeho auto se roztočilo a vší silou a rychlostí do nás narazilo. Naše auto se tím nárazem zkrátilo o metr a půl! Rozbila jsem hlavou čelní sklo, náraz mě zaklínil pod palubovou desku.
Nic z toho si nepamatuji.
Druhý den jsem se vzbudila na chirurgii po náročné operaci hlavy. Bolelo mě snad úplně všechno, všude po mém těle svítily podlitiny a ještě dlouho poté vylézaly z kůže střepy, které jsem tahala ven. Miminko se ale drželo jako klíště. A dnes je z něj úžasná mladá, sebevědomá žena.
V policejní zprávě také stálo, že mladý muž, který autonehodu způsobil, zemřel při převozu vrtulníkem do nemocnice. V krvi mu byly nalezeny omamné látky a v jeho autě mobil s rozepsanou esemeskou…
Museli jsme toho pak zvládnout opravdu hodně, ale to až jednou v mé knize.
Upřímně musím říct, že jsem po té nehodě vypadala hrozně. Překvapila mě ovšem reakce okolí. Tím nemyslím rodinu a přátele, ale tehdejší sousedy i cizí lidi na ulici. Slyšela jsem hlasy za plotem či z lavičky v parku, jak si šuškají, „hele, to je ta, co byla v novinách, no ale ta fakt vypadá šíleně, taková hezká holka to byla a ten její prej umřel“. Ne, neumřel! Žije dodnes!
Když je člověk na obou stranách příběhu, o to silněji cítí, kolik zvědavosti, jízlivosti, zbytečného dramatu lidi dokážou sami vytvořit de facto z ničeho…
Přemýšlejme nad tím než něco vyřkneme o druhých. Je mnoho věcí, které si můžeme vzájemně dát, třeba vlídné slovo, úsměv, pohlazení. A nic to nestojí.
